Na zabijačce po 18 letech

Víkend nevíkend, musel jsem vstávat zase po šesté, protože rychlík do Březnice vyjížděl z Prahy už v 7:40. Na "Hlaváku" jsem měl sraz se Štěpánem - kamarádem ze školy. Cesta probíhala poklidně. Po 9 hodině jsme byli v Březnici a asi v 9:30 konečně na konečné - v Rožmitálu pod Třemšínem. Zde si nás vyzvedla kamarádka spolužačka Kristýna (Kíša) se svým klukem Romanem. Favorita měli plného a málem jsme tak jeli ve vozíku za autem. Nakonec se hodně věcí přeskládalo do toho vozíku, takže jsme se nakonec nějak vmáčknuli na zádní sedačky a jelo se.

Na chalupě v Hutích už panovala zabiječková atmosféra. Na místě byl připraven řezník, kterému nikdo neřekl jinak než Strejdo a jeho dva skutečný synovci. Tihle tři lidé odvedli většinu hrubé práce. Dále pak při zabijačce sekundovalo pár místních lidiček Hanka řečená Okoun, Vlasta, Janča, Zajda, Roman, sestry Markéta a Kíša a nakonec já se Štěpánem.

Ačkoliv byla nějaká zabijačka avizovaná, neměl jsem tušení, že tato akce bude něco mezi brigádou a rautem. Jediné co jsem měl byly tenké sportovní kalhoty, které měly sloužit k pobytu na chalupě a které jsem si musel natáhnout přes rifle. V Brdech je v zimě opravdu zima, ale světlá bunda musela z praktických důvodů zůstat na chalupě. Abych neumrz, natáhl jsem si vše ostatní co mi zbylo....A šlo se na věc.

Po porážce se vepřík (vepřice) nandal do necek, zalil horkou vodou a dřely se z něj štětiny. Tak aby byl na omak jako delfín :-). Zatím někdo míchal krev, někdo přikládal pod kotel či nosil vodu, které nebylo nikdy dost. A ten kdo nic nedělal, ten fotil s digitální zrcadlovkou Canon za 25 tis. Jaká změna proti mému foťáku na mobilu :-o. Sem tam se někdo dobrovolně vzdal role pracanta a přešel do role diváka a komentátora. Rozpoznávacím znakem byl půlitr 10° Herolda v ruce, který se točil v kůlně vedle lišty od kombajnu.

Po sedření štětin tzv. zvonkem se čuník pověsil za achilovky na gromholec (rozporku) a začalo se s porcováním. Nejprve se vyhřezly vnitřnosti (vzpomínka na hodiny anatomie) , pak se uřízla hlava, takže už nemohl nikoho kousnout a nakonec se porcoval trup. To co šlo ztuha se vzalo pilkou nebo řeznickou sekerou. Pořádná fuška byla, odnést ve čtyřech lidech necky s polotekutým odpadem k hrázi rybníka. Všehovšudy měly snad 200 kg a málem mi ta váha utrhla ruku.

Intermezzo
Počet pracantů zůstával prakticky konstantní, ale těch druhých - nepracujících debatérů - neustále příbývalo. Kolem 2. hodiny odpolední nad chalupou parkovalo asi 12 aut a na dvoře a po chalupě se pohybovalo přes 30 lidí! V kůlně logicky přibyl druhý sud s pivem. Tentokráte Herold 12°. Neoficiálně mělo na chalupě přespat přibližně 20 lidiček, včetně mě. V na první pohled přívětivé chalupě se topilo jen v kuchyni, z kohoutků tekla pouze voda studená a nefungoval záchod. V hale bylo půl centimetru vody se sněhem a všude se válel nějaký odložený spacák, bágl nebo alkohol.... hezká to vyhlídka na klidnou noc. Nemaje spací pytel ani deku, jsem se naštěstí brzy dozvěděl, že patřím mezi tři vyvolené, kteří budou nocování na chalupě ušetřeni a vrátí se v čase zpět do 21. století. Poutavé povídání o tom, jak příjemně se spí v kůlně na seně jsem tedy už poslouchat nemusel.
Konec intermezza

A nastalo velké vaření. V teple kuchyně se vařila kůže a škvarky, na dvoře v kotli vnitřnosti. Po každém odklopení velké poklice se zvednul chuchvalec páry a chladným vzduchem zavanula vůně budoucího ovárku. Přihlížející mohli mimoděk pozorovat, jak vnitřnosti postupně mění barvu. Třeba takové plíce: od zelené, přes fialovou až se nakonec ustálily na solidní černi kuřáckých plic. Do toho přišel Strejda a jal se poblíž prát střeva, načež vůně ovaru byla na čas přebita........ Naštěstí se prozměnu objevila Kíša s pekáčem dva týdny starých zabijačkových buchet a zaúkolovala mě a Štěpána jejich krájením v kůlně mimo dosah sympatického řezníka. Nakrájené plátky se vyskládaly do obrovského hrnce a zalily vodou. Buchty nasály vodu a vzniklo takové testíčko, které se poté přidalo do jitrnic.
Povídalo se o všem možném. Někdo se rozpovídal o Brdech, někdo hodnotil pěnu na pivě, no já jsem řešil prsty na nohou. Kombinaci dvojích ponožek a podzimní obuvy se ukázala bohužel jako nepříliž ideální volba do mrazu a tak jsem se šel na čas uklidit do zateplené kuchyně a zpět na dvůr jsem dvakrát nepospíchal. Až masokřenochlebové hody byly to, co mě donutilo vystrčit svůj nos opět do zimy. Konzumování ovaru je takovým zabijačkovým poločasem. Práce se na chvíli zastaví. Je to první odměna za vynaloženou námahu i chvíle k prvnímu hodnocení, k prvním pochvalám. Ovar se povedl, všichni jsou spokojeni, všem chutná.

Posilněni a s novým elánem vrháme se se Štěpánem do dalších zabijačkových aktivit. Zprvu sice jen přihlížíme jak se plní tlačenky, pak ale přikládáme k dílu i ruce. Na řadě je řezání střívek a jejich špejlování. Zkušené ruce Strejdy hbitě odkrajují kus za kusem, jen to sviští. V našich rukách se objevují špejle. Jeden konec je vždy do špičky. Stěna střívka se nejprve probodne zevnitř ven a pak ještě dvakrát, ale tentokrát přes obě stěny. Střívkem se pak sjede k tupému konci, kde se špejle odlomí. Poslední použitelný kus špejle musí být ještě zbaven ostrého hrotu, aby neperforoval okolní jitrnice. Ve zkoušku trpělivosti se špejlování mění, když se pracuje s kluzkými štřívky. Ve zkoušku mentálních i fyzických sil se špejlování změní, když zkouším zkombinovat dovednost amatéra s konstrukčními "výhodami" tupé špejle.

Střívka jsou zašpejlovaná, vnitřnosti s masem umleté a je tu zlatý hřeb dne. Plnění jitrnic. Požádal jsem Štěpána, zda by mě na památku mohl vyfotil v řeznické zástěře. Jenže, kdo má zástěru, ten také plní jitrnice. A už mi z jedné strany podávají střívko, z druhé naplněnou jitrnicovou nabiječku. Jakoby se zastavil čas. Cítím, že se na mě soustředí oči všech lidí okolo. Díky Bohu jsou všichni v pohodě a nešetří radami. Drž to střívko! Tlač silněji! Dost! Stačíííí! Uff, první jitrnice je za mnou. Naštěstí jsem brzy vystřídán zkušenějšími zabijačkovými harcovníky a pardály, ale primát první jitrnice mi už nikdo nevezme :-)
A jsme u konce. K zabijačce samozřejmě patří i příprava tmavé zabijačkové polévky, ale u toho jsem už nebyl. Ještě sleduji, jak v prvních lidech mizí tato pro mě nepříliš vábná polévka a za zvuku dalších cinkajících lžic a polévkových talířů a po krátkém loučení opouštíme chalupu. Ač se to nezdá je teprve devět hodin večer. Vyjíždíme směr Kíšín byt v Březnici. Měsíc právě vykoukl z mraků a svítí nám hezky na cestu.